Vánoce přicházejí

Tak obvykle začínal kdysi prosinec.V rozhlase bylo slyšet Vánoce, Vánoce přicházejí,či Purpuru.A z textů těchto písniček sálal optimismus a svátečná nálada a člověk se už nemohl dočkat,až nastane Štědrý večer.Kolem vládla svátečná nálada, doma začalo vonět cukroví,dárky už byly většinou nakoupeny.Pamatuji.že když mi jednou maminka koupila lyžařské vybavení a schovala ho u babičky v dřevěničce v Krásnej Horke,zakázala mi už v září,abych chodil do pokoje za skříň.Teda nezakázala,ale jakmile jsem tam vkročil,babička mě okamžitě hnala ven.A když jsem nechtěl uposlechnout,dostal jsem buchnát (to je slovenský výraz pro herdu do zad).Já jsem jako kluk pokaždé kupoval tatínkovi Pitralon a mamince Lybar.Taky jsem mamince jednou přinesl flašku rumu,to jsem chodil už na gympl a tatínek nežil,když jsem se se spolužáky vsadil,že sním půl kila polohrubé mouky do 15 minut bez zapíjení.Byla to sice fuška,ale rum byl můj.Maminka můj dárek přijala poněkud rozpačitě,ale když jsem jí líčil,jak jsem při konzumaci mouky trpěl,nesdílela moc můj entusiasmus.Nedívala se na mne s uznáním,jako mí spolužáci,spíše mi vynadala,že se chovám jako idiot a že kdyby žil tatínek,tak mi zpřeráží hnáty.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo, Enzo Kropáč,Stano Fukas,Laco Lizák a Milan Jendrášek se složili a flašku opravdu přinesli.

U nás na Oravě se vždy dodržovaly zvyky.Večeře začala v pět odpoledne,obvykle jsme Štědrý den trávili u babičky v dřevěnici,kde jsme se sešli maminka,sestra Ivetka,kmotra Mária a já.Před kapustnicou babička prováděla různé rituály,mazala nám příborovým nožem namočeným v medu na čelo,aby nás lidi měli rádi,pak jsme pouštěli skořápky se svíčky a nejvíc jsem se těšil,jak rozhazuje hrách po pokoji,aby nakrmila i duše nebohých.Z toho jsem měl největší radost,a když jsem jednou chtěl babičce pomoct a hrábnul jsem rukou do pytle s hráchem a mrštil jsem jím o zeď,dostal jsem ode všech pohlavek (vyjma sestry Ivetky,které bylo teprve sedm let).Prý to může dělat jenom babička,protože tak přivolám zlé duchy,bylo mi vysvětleno.Od té doby jsem to nedělal,ale uvažuji,že to zavedu.

Pak následovala motlitba za všechny příbuzné,kteří už nebyli mezi námi a poděkování,že jsme se takhle hezky sešli a nastal čas jídla.Nejdřív jsme ulepenými prsty a čely konzumovali oplatky s medem,pak byla kapustnica a nakonec bramborový salát se smaženým kaprem.

Po večeři,až všichni dojedli,babička s maminkou odešli tajuplně do pokoje a za půl hodinu vyšli,že tam byl Ježíšek.Já s Ivetkou jsme vtrhli do pokoje a rozebírali jsme si dárky a radovali jsme se z nich.

Pak jsem se oblékl a pádil jsem na nádraží na vlak a jel jsem do Trstenej ke Stanovi Fukasovi.Přišel jsem k jejich domu a venku jsem začal zpívat koledu Tichá noc,svatá noc.To byla totiž jediná,kterou jsem znal celou.Protože od malička jsem slušně zpíval,nechali mě,abych poctivě odzpíval všechny tři sloky a až teprve pak mi otevřeli.Bez ohledu na to,že venku bylo mínus dvacet a to,co jsem převáděl,nebylo přirozené trempko,ale to jsem se klepal zimou.Pak se Stanem jsme pokračovali dál po spolužácích a všude jsme se chvilku zdrželi a pak jsme šli na půlnoční.A já se pak vracel ve dvě hodiny ráno zpátky domů.

Na tyhle vánoce nikdy nezapomenu.Měly svoje neopakovatelné kouzlo.

Ale jak šel čas,do republiky pomalu,ale jistě začala vklouzávat nová demokracie a zvyky přivezené až od moře z Ameriky,a tak se postupně u nás začal slavit Valentýn,Den díkůvzdání, Halloween a Santa Klaus.Velikonoce pomalu přestávají existovat,na Velikonoční pondělí vidím běžně lidi u cirkulárek,nebo s kalfasem u fasády.

A reklamu na Coca-colu vidím už v říjnu,že si jí máme vychutnat ,protože budou Vánoce.

Od poloviny prosince se stupňuje teror v televizních obrazovkách a hypermarkety praskají ve švech.Protože taky nakupuji dárky,a nelze všechno koupit z pohodlí domova přes internet,musím také zavítat do stánků byznysu.

Jednou jsem taky bezcílně bloumal mezi regály a hledal něco,co mě bouchne do očí,když jsem si všiml jednoho páru u oddělení konfekce.Žena odbíhala od regálu k regálu,brala do ruky jednou tohle tričko,pak zase jiné,mezitím nějaký kabátek a říká znuděnému manželovi,který zuřivě mačkal klávesnici mobilu:

„Tak co myslíš,nekoupíme tohle tričko?“

„Jo,to je hezké,“ odpověděl muž,aniž by odtrhnul oči od displeje mobilu.

„Anebo tohle modré s tím proužkem?“

„Jo,to víš že jo.“

„Posloucháš mě vůbec?!!“

„Jo,poslouchám,“ řekl znuděně muž a pokračoval v hraní Tetrisu.

„Tak poradíš mi vůbec?Nech ten telefon a poďm mi poradit,prosím tě!“

Muž schoval znechuceně telefon do kapsy a znuděně řekl:

„Co potřebuješ?“

„No asi poradit,vždyť víš,že musíme koupit něco taky TVOJÍ sestře,to by měla být spíše tvá starost,ne?Ale to všechno je na mně,tak proč si se mnou šel?“

„Chtěl jsem se podívat na nějaké rádio do auta.“

„No aby ses neposral i s tím tvým autem.Tak nestůj tam jak žebrák u vesnice a pojď mi poradit,co koupíme tvojí sestře!“

„Já bych jí koupil nějakou voňavku a je to,“ rozjasnily se muži oči a bylo vidět,jak je na svůj nápad hrdý.

„To víš že jo,voňavku,ty debile,vy chlapi jste všichni stejní.Všechno si jenom zlehčujete.Vezmete první krám u pokladny a ať už jste v hospodě u toho zatraceného piva,viď?A nečum tak blbě,když s tebou mluvím!“

„No jo,tak co myslíš,tak teda kupme to prví tričko,jak jsi prvně držela v ruce.“

„TOHLE?Jsi normální?Co by si o mně tvoje sestra řekla?Že jsem úplný magor,že ti neumím ani poradit s výběrem dárku?“

„Ale vždyť se ti prvně líbilo.“

„No jo,ale to jsem ještě neviděla to tričko s tím proužkem.“

„Tak jí kupme to s tím proužkem.“

„Ale vždyť v tom bude vypadat jako přerostlá puberťačka.“

„Tak jí kupme jiný.“

„Jiný,jiný, to se ti řekne,jiný.Tak si to kup sám,když jsi tak chytrý.“

„A co třeba tohle?“

Žena na chvíli kouká na mužem vybrané tričko a pak řekla:

„No,to by šlo.Nakonec – to je jedno,je to TVÁ sestra.“

„Tak já ho dám do vozíku.“

„No počkej,musíš se taky podívat na velikost.“

„No tak to zkus na sobě,máte přece podobné postavy.“

„NO DOVOL!Copak já jsem tak tlustá,jako tvoje sestra?“

„Ale moje sestra přece není tlustá.“

„Takže chceš říct,že JÁ jsem tlustá,jo?Se podívej na sebe,ty otesánku, kalhoty máš pod pupkem,plandají ti po zemi a ty říkáš,že já jsem tlustá,jo?“

„Ale vždyť já jsem přece nic takového neřekl.“

„Ale určitě si to myslíš. A víš co?Kup si jí co chceš,já se ti snažím pomoct ze všech sil a ty mne jenom celou dobu urážíš.Já nejsem povinna poslouchat jak jsem tlustá a blbá!!!“

„Ale já jsem přece neřekl,že jsi blbá.“

„Jo,jsem blbá,že jsem tady s tebou jela!A vůbec,poslední dobou mám pocit,že mě vůbec nemáš rád!“

„Ale to víš,že tě mám rád.“

„No,neříkáš to moc nadšeně.To jsi řekl jenom proto,že mě chceš uklidnit,ale neznělo to upřímně.“

„Ježíšmarjá,co to zase tady taháš?“

„Ty máš určitě nějakou ženskou,viď?“

„Co blbneš,jakou ženskou???“

„Protože se ke mně chováš hrozně!Nemysli si,že jsem jenom tvoje puťka, která ti vypere, uvaří,vyžehlí,snaží se ti pomoct vybrat dárek pro tvou sestru a ty se mnou jednáš jako s onucí?Tak si za ní táhni,jsem zvědavá,jak dlouho to s tebou vydrží…“

„Co blbneš,jaká puťka,jaká ženská,vždyť to není pravda,uklidni se“, volal muž poněkud naštvaně.

„Víš co?Dělej si co chceš.Kup svojí sestře co chceš a já jdu domů!“, řekla naštvaně ona paní a utíraje si oči do papírového kapesníčku,kvapně opouštěla oddělení konfekce.

 

A tak jsem pokračoval se svým prázdným vozíkem a najednou mě upoutala matka s dvěmi dětmi.

„Pojďte,děti,tady nemůžeme strávit celý den,musíme nakoupit nějaké dárky tatínkovi a dědovi a babičce.“

„Když já chci ten svítící kulomet!“

„To víš že jo, a budeš dělat kravál po celém bytě,viď?Tak na to zapomeň,milánku.Pojďte,děti,jdeme odsud pryč.

„Když já bych chtěla tu panenku s tím nočníčkem,“ natáhla moldánky holčička.

„Ale vždyť máš panenek doma spoustu a stejně si s nimi nehraješ,jdeme!“,zavelela maminka.

„A já ten kulomet chci a chci a chci!“,nedal se odbýt hošík ve věku asi 11 let, „a Mirek Kalous řekl,že dostane počítač a já bych ho taky chtěl!“

„V tom případě já chci mobil!,“ řekla asi devítiletá holčička.

„Tak jako vy si myslíte,že kradu,nebo co? A pojďte,nebo dostanete na prdel!“

„Ale já bez kulometu neodejdu!“, začal se vztekat hošík.

„Ale odejdeš,odejdeš a když ne,tak ti tak zpřerážím prdel,že na to do smrti nezapomeneš,parchante!“, řekla láskyplně maminka a dala hošíkovi pohlavek.

„A já tě půjdu zažalovat na sociálku,že mě biješ do hlavy na veřejnosti.Já jsem to viděl v televizi,že se můžu obrátit na linku týraných dětí,“ řekl hošík s odhodláním v očích,napůl vztekle a napůl s pláčem.

„A už mám toho dost!Já mám jenom jedny nervy!Však počkejte,až se tatínek vrátí z kriminálu,ten vám srovná křidélka!“

 

Opustil jsem i oddělení hraček a spěšně jsem se vydal k pokladně.Cestou jsem dal do košíku jeden ovocný jogurt už jsem se viděl,jak sedím doma v klidu u počítače a nakupuji v obchodech přes internet.

O svátcích se situace trochu uklidní a pak přijde povánoční shon v ordinaci,protože pak většinou ošetřuji rozbouřené žlučníky a případné průjmy.A jeden můj kolega mi říkal,že s cukrovím sï problémy nedělá.

„Víš,my cukroví nepečeme.Děti už máme dospělé,už mají svou rodinu a my s manželkou toho moc nesníme.A po Vánocích chodí moji vděční pacienti a nosí mi cukroví do ordinace.Jednou,už jsem toho měl na stole dost a vím,že bychom to nestačili zkonzumovat,říkám jedné starší paní:

´Je,to jste hodná,že jste mi přinesla cukroví,ale je už po svátcích,a víte,já už jsem starší pán,děti mám dospělé a já na sladký moc nejsem.´

´Neomlouvejte se,pane doktore,víte,když už teď to cukroví nechtějí žrát ani slepice,tak starý říkal,že než to máme dát prasatům,tak ať to radši odnesu doktorovi.´

 

A to jenom potvrzuje,že Vánoce mají přece jen svoje neopakovatelné kouzlo.A můžou být ve výlohách tisíce Santa Klausů,nevadí mi Halloween,nemusím se krmit krůtou na Den díkůvzdání.Můžou být narvané supermarkety,můžeme být ve shonu a ve stresu,ale v naších srdcích zůstanou Vánoce navždy tím,jak jsme je prožívali,když jsme ještě věřili na Ježíška.

                                    Ľubo Dulka, 9.1.2007, 23:48